Běloruští občané nejsou na reformy připravení

V posledních měsících Bělorusko prodělalo celou řadu vnitropolitických i ekonomických změn. V nejbližší budoucnosti ho však celá řada reforem a ústavních změn teprve čeká. Jaké budou dopady těchto změn na běloruskou politiku a společnost? Nejen o tom jsme si povídali s předním analytikem Běloruského Institutu Strategických Studií, Dzianisem Melyantsovem, v první části našeho dlouhého rozhovoru.

Mnoho otazníků kolem reforem

Jaké reformy jsou teď podle vašeho názoru pro Bělorusko nejdůležitější? Které oblasti by se měly reformovat především?

Tuto otázku lze pojmout z několika úhlů pohledu. Zaprvé, existují doporučení MMF, od kterého by Bělorusko rádo získalo půjčku. Zemi již navštívilo několik misí MMF. Běloruská ministerstva a Národní banka už dávno vědí, co mají dělat. Obecně řečeno jde o strukturální změny v ekonomice, jako je privatizace velkých podniků, které jsou velkou zátěží pro běloruský rozpočet, nebo o snižování státních dotací, jinak řečeno sociální podpory. Snižování státních dotací na energie a komunální služby. To všechno je potřeba reformovat, abychom získali program pomoci od MMF. Před několika lety zde také zaznělo doporučení MMF v oblasti makroekonomické stabilizace – ohledně vyrovnání kurzu běloruského rublu tak, aby byl tržní a vyvážený. Ministerstvo financí a Národní banka už to v zásadě splnily. Makrofinanční stabilita je dosažena. A za to mezinárodní finanční struktury Bělorusko chválí, protože dnes jak Národní banka, tak Ministerstvo financí fungují jako dobré západní liberální instituce. Často se dostávají do konfliktu s jinými státními orgány, které by si přály více paternalismu a sociálního státu.

Byla tedy denominace v roce 2016 výsledkem této politiky?

Ano, protože denominace se nikdy neprovádí v situaci velké inflace a devalvace. Když se kurz rublu vyrovnává, je čas přejít na nové nominální hodnoty. Kurz běloruského rublu dnes samozřejmě fluktuuje, ale k podobným kolapsům jako v letech 2011 nebo 2013-2014 již nedochází. To znamená, že konkrétně tuto část doporučení běloruská vláda splnila. Z velkých reforem zůstávají privatizace a snížení dotací. Tady ale vyvstává politická otázka, protože Bělorusko je superindustrializovaná země. Je tady hodně průmyslových podniků, které se zachovaly ještě z dob Sovětského svazu a v kterých pracuje obrovské množství lidí. A nejen v továrnách jako takových, protože každý podnik má jakousi síť sociálních institucí a organizací, jako jsou polikliniky, školky, sportovní zařízení. Tvoří součást podnikového rozpočtu a jsou nějakým způsobem dotovány. Celkově v nich pracují stovky tisíc lidí. Existuje názor, že reorganizace a privatizace těchto podniků by vedla k hromadnému propouštění. Zároveň jsou zaměstnanci těchto státních podniků na jednu stranu hlavní voličskou základnou Lukašenka, na druhou stranu jsou kontrolováni státem. Takže kromě jiného zajišťují volební účast. Ve všech těchto továrnách, školách atd. jsou volební komise, sestavené ze zástupců vedení, které zajišťují, že volební systém nevybočí ze zajetých kolejí. Narušení tohoto systému by mohlo znamenat zhroucení dnešního běloruského politického řádu. Proto na to státní orgány z politických důvodů nemohou přistoupit.

Kdyby se všechno přece jen rozpadlo, můžeme od nich očekávat protesty proti reformám?

Pokud bude hospodářská situace velmi špatná, můžeme očekávat protesty, jako to bylo začátkem 90. let, kdy většina průmyslových podniků zastavila výrobu, neměla ani přísun surovin, ani odbyt pro výrobky, a tedy ani peníze na mzdy. Tehdy zaměstnanci velkých podniků vyšli do ulic a to je pro Lukašenka noční můrou, protože si to všechno dobře pamatuje. Nebude to protest hipsterů nebo studentů, ale protest dospělých pracujících lidí, což je pro vládu velmi nebezpečné. Proto bych neočekával rozsáhlou privatizaci, aspoň v nejbližších letech. Bude pokračovat drobná privatizace, která probíhá už léta. Prodávají se menší podniky a ročně se propouští zhruba 50 tisíc dělníků, ale v celostátním měřítku ta čísla nejsou velká, a proto nejsou politickou hrozbou.

Současně se ale důchodová reforma, jeden z nejméně populárních kroků vlády, prezentovala veřejnosti jako jedno z klíčových přání MMF a realizovala se. Něco podobného se děje v sektoru bytových služeb a energií. Bude se v těchto opatřeních pokračovat?

Ano, bude. Existuje státní program dosažení 100% nedotovaných bytových služeb během několika let. Nyní realizace tohoto programu zaostává, protože vláda vzhledem k celkové hospodářské krizi trochu „zmrazila“ reformu bytových služeb. Přesto je úkol stanoven. Je samozřejmé, že nejde o populární opatření, ale i tak bude provedeno. A přitom se bude odvolávat na to, že je to požadavek západních donorů, kteří nám jinak nedají peníze. Myslím, že tímto způsobem to vláda bude vysvětlovat i nadále.

Jsou Bělorusové na tyto reformy připraveni?

Jistěže nejsou. V rámci našeho projektu REFORUM jsme prováděli průzkumy veřejného mínění a jejich hlavní závěry jsou tyto: Bělorusové chtějí reformy, ale nejsou ochotni „trpět“ a nést tíhu a následky těchto reforem. A nejen to: pokud se jich zeptáme, jaké reformy si přejí, odpovídají, že jsou pro větší kontrolu ze strany státu, což je v rozporu se samotnou ideou a duchem liberálních reforem. To je signál nepochopení, co jsou to reformy. Je tady touha zvýšit svoji životní úroveň a žít jako na Západě, ale chybí tu pochopení toho, co je potřeba pro to udělat. Tázali jsme se na to, pro co jsou ochotní to vydržet a většinou je to budoucnost jejich dětí. Jediným argumentem jsou tedy vyhlídky, že se jejich děti budou mít lépe.

Běloruská vláda ráda mluví o nutnosti platit za všechno tržní cenu. Jenže přitom velmi často – jako v sektoru bytových služeb nebo u pohonných hmot – tyto ceny monopolně a netransparentně formuje sama. Je vláda připravena jednat tržně a vzdát se svého výlučného postavení?

To je velmi obecná otázka. Například v oblasti podnikatelského klimatu stát popustil uzdu a registrace obchodních společností probíhá velmi jednoduše a rychle. Co se týká bytových služeb nebo dotačních průmyslových podniků, někdy stát ani sám nerozumí tomu, kde se co bere. V případě Minského traktorového závodu třeba ani úředníci samotní nejsou schopní říct, zda je ziskový – protože je tady takové množství proudů křížového financování. Ten podnik může být zatížen naprosto nefunkčními a drahými sociálními aktivy, má ale i nějaké příjmy. Jenže oni nejsou schopni spočítat to všechno dohromady. V tom mimochodem tkví další důvod, proč se rozsáhlá privatizace zdržuje. Vláda není schopna vypočítat, co se stane s podniky, které přijdou o dotace. Kdo přežije? Bude to v konečném důsledku pro stát a vládu výhra nebo prohra?

Nelže tedy vláda občanům, když nazývá reformami v podstatě jen zavedení dodatečných daní? Nejsou občané v důsledku toho nuceni plnou mírou platit za fungování starého sovětského systému, kterému nezřídka ani samotná vláda nerozumí?

Zaprvé, je potřeba ujasnit si terminologii. Můžeme za reformy považovat jakoukoliv změnu? Na tuto otázku neexistuje jednoduchá odpověď. Není například zcela jasné, zda liberální reformy vedou k velkému pozitivnímu výsledku. Proto v rámci našich výzkumných projektů radši mluvíme o reformách jako o jakýchkoliv změnách, bez ohledu na to, zda jsou pozitivní nebo negativní. Hodnotíme každý jednotlivý krok státního aparátu, ať už je liberální nebo ne. Tímto způsobem lze provádět hodnocení, ale zda nějaká reforma byla dobrá nebo špatná, to bude možné říct až po několika letech.

Teď k přehazování břemene odpovědnosti. Tady se nabízí otázka: Co je to stát? V konečném důsledku právě běloruský stát přerozděluje veškerý zisk, nevyjímaje ten zajišťovaný občany prostřednictvím těchto plateb. A pokud se podíváme na univerzální kritérium, jakým je Giniho koeficient, ukazující míru sociální nerovnosti, v tomto se Bělorusko blíží severským zemím. Máme nejlepší výsledek mezi všemi okolními státy. Můžeme tedy říct, že stát se snaží o spravedlivé rozdělení příjmů mezi co největším množstvím občanů. Do jaké míry je to účinné v každém konkrétním případě – to už je jiná otázka. Také není jasné, zda to bude účinné v budoucnu, protože se pořád funguje na sovětské bázi. V každém případě ale můžeme mluvit o snaze státu podporovat vysokou životní úroveň občanů. Ty peníze stát nekrade pro sebe. A proto tady není taková propast mezi bohatými a chudými, jako v Rusku, na Ukrajině nebo dokonce i v Litvě.

Zdánlivá liberalizace a změny ústavy

Když se bavíme o liberálních reformách, nevyhneme se otázce trestu smrti. O tomto běloruském problému často mluví mezinárodní organizace. Dá se doufat aspoň v zavedení moratoria na výkon trestu smrti?

V samotném Bělorusku se problematice trestu smrti věnuje ve skutečnosti jen velmi málo pozornosti. A s výjimkou lidskoprávních aktivistů se běloruská společnost o toto téma prakticky nezajímá. Názory jsou rozděleny zhruba půl na půl. Zastánců trestu smrti a jeho zrušení, případně moratoria, je přibližně stejné procento. Po teroristických útocích v minském metru vzrostl počet zastánců poprav. Ale když se sociologové ptají občanů na témata, která je nejvíce oslovují, trest smrti se mezi nimi nevyskytuje. Tři až pět soudních rozsudků smrti ročně tedy nestačí, aby se z toho stalo významné téma veřejné diskuze. Současně EU aktivně nastoluje toto téma také pro běloruské státní představitele. Stává se to tak často, že Minsk si uvědomuje, že toto téma je pro EU opravdu důležité. To znamená, že výměnou za trest smrti je možné něco získat, vyjednat. Přitom pro samotné Bělorusko je toto téma jednoduché. Zrušení trestu smrti neovlivní ani stabilitu politického režimu, ani ekonomickou situaci. Ale jelikož se EU k tomu neustále vrací, Minsk vyjednává o různých věcech, které by mohl výměnou za zrušení trestu smrti dostat.

Je velmi pravděpodobně, že trest smrti bude zrušen teď připravovaným referendem. Nejspíš to nebude zvláštní otázka, protože občané by mohli hlasovat pro jeho zachování. Bude to „balíkové“ hlasování za novou ústavu, kde bude chybět bod o trestu smrti. Nebo bude zavedeno moratorium. To všechno se ale stane pouze tehdy, pokud se Bělorusko se Západem domluví na nějakých krocích výměnou za zrušení trestu smrti.

Co se týká změny ústavy, proč se k tomu přistupuje právě teď?

Zaprvé, běloruské mocenské elity se teď cítí být stabilní a v bezpečí. Prezidentské a parlamentní volby jsou za námi. Práce silových struktur a tajných služeb běží, jak má. Proto si vláda vydechla a necítí se v ohrožení. Zadruhé, je potřeba vyřešit celou řadu otázek. Ústava se musí dát do souladu se změnami, které už proběhly – například, se zrušením hospodářských soudů a s celou reformou soudnictví jako takovou. Dále je potřeba udělat několik kroků vstříc EU. Může to být zrušení trestu smrti a/nebo volební reforma, kterou už několikrát zmínila předsedkyně Ústřední volební komise Lidyja Jarmošynová, když mluvila o výhodách poměrného volebního systému pro Bělorusko. Zároveň by se běloruský stranický systém stimuloval k tomu, aby si strany navzájem konkurovaly, jak je tomu na Západě.

Měly by se také vyřešit otázky stability moci podle vzoru takových zemí, jako je Ázerbájdžán. Trvání prezidentského mandátu bude nejspíš prodlouženo na sedm let.

Vzhledem k tomu, že všechna tato opatření nepříliš rezonují v běloruské společnosti, je možné, že budou doplněna nějakou populistickou otázkou – třeba o snížení důchodového věku. Jeho nedávné zvýšení vyvolalo nevoli veřejnosti, proto by se mohl vrátit zpět. Případně přijde nějaké jiné téma podobně populistického rázu.

Je možné, že se objeví otázka o potvrzení integračních záměrů vůči Rusku, aby Moskva dostala signál o tom, že podobný projekt nemá mezi Bělorusy širokou podporu. Minsk totiž není spokojen se současným stavem integračního procesu.

K čemu Lukašenko potřebuje prodloužení mandátu na sedm let, když beztak suverénně nechává za sebou své oponenty, a to i podle nezávislých průzkumů?

Prezidentské volby v Bělorusku vždy znamenají napětí. Zaprvé, zatěžují rozpočet. Zadruhé, pokaždé přinášejí velké vypětí sil v domácí politice. Prezidentské volby jsou jediným obdobím, kdy je moc zranitelná. Podle mě by si politické elity přály co nejméně takových období, kdy se nemusí obávat intrik ze strany EU, která možná bude zase chtít podpořit opozici a jakýsi „majdan“. Navíc není záhodno zapomínat, že existuje určitá „autoritářská Internacionála“. A když má Alijev sedmiletý mandát, proč bychom si tuto praxi nemohli osvojit i my?

Kdyby společnost tyto změny schválila, jaké to bude mít důsledky pro politický systém?

Pokud skutečně proběhne reforma volební legislativy, budeme mít jiný politický systém. Bělorusko bude postupně přecházet na ruský typ „řízené demokracie“. Bude tady vládnoucí strana a několik k ní loajálních stran. Mezi nimi bude probíhat elektorální hra, jak tomu bylo v Rusku. Zároveň to bude znamenat určitou decentralizaci moci. Už nebude možné říct, že za všechno může prezident. Část jeho odpovědnosti bude přenesena na tento stranický systém.

Opozice bude ještě více izolována od politického systému, protože, stejně jako v Rusku, bude zaveden vysoký práh volitelnosti do parlamentu, kolem 7%. Dále budou zakázány předvolební koalice, aby odpadlo riziko spojení opozice před volbami.

A po těchto opatřeních se dá očekávat, že státní elity se pokusí o rozehrání scénáře „nástupce“, kdy určitý úředník bude vést vládnoucí stranu a postupně si budovat jméno jako druhý politik v zemi. Aby bylo v budoucnu zajištěno hladké předání moci, vytvoří se tento institucionální polštář. Autoritářská vláda je v okamžiku předávání moci vždy křehká a může se rozsypat, zatímco takovéto přenastavení politického systému vytváří jakýsi airbag.

Opozice a občanská společnost budou hrát jinou roli než dnes. Na druhou stranu, vznikne nový sociální výtah pro ty občany, kteří chtějí být účastníky politického systému, ale teď se do vládních struktur nedostávají. Pro ně vznikne možnost být činný prostřednictvím vládnoucí strany nebo stran.

Loajální opozici z řad těch, kteří nezpochybňují současný politický systém, kteří se nesnaží o „majdan“, bude umožněno zúčastnit se voleb. Je dokonce možné, že někdo z opozice se bude systematicky dostávat do parlamentu. Nebude to vypadat jako dnes, kdy dvě poslankyně byly fakticky dosazeny. Radikální opozice se ocitne zcela mimo systém. A hranice mezi systémovou a nesystémovou opozicí bude velmi zřetelná, protože dnes jsou všechny běloruské strany nesmyslné, jelikož volební systém je většinový. V případě reformy začne mít pro takové politické neziskové organizace jako „Hnutí za Svobodu“ a „Mluv pravdu“ smysl budovat stranu. Vznikne velmi výrazný předěl mezi nevládními organizacemi a politickými stranami.