Bývalý kandidát na prezidenta Ales Michalevič získal v roce 2011 v České republice status uprchlíka. V Bělorusku byl obviněn z přípravy veřejných nepokojů na základě protestů proti oficiálním výsledkům prezidentských voleb 19. prosince 2010. Mnohem známějším se však stal poté, co po svém propuštění z vazby (jež bylo podmíněno podpisem spolupráce s bezpečnostními složkami) veřejně informoval o tvrdých podmínkách, v nichž se političtí vězni nacházeli.

V září 2015, na vlně událostí spojených s propuštěním politických vězňů, se Michalevič vrátil zpět do Běloruska s nadějí, že využije uvolnění poměrů před prezidentskými volbami pro vyřešení své kauzy. Nicméně jeho obvinění zatím nebylo uzavřeno. Rozhovor vznikl po dvou měsících od návratu Alese Michaleviče domů do Běloruska.

Alesi, v prvních rozhovorech po návratu jste jen neochotně komentoval současnou situaci v Bělorusku a to s argumentem, že jste se ještě nestihl se vším seznámit. Tím spíše, že od té doby uběhly už dva měsíce, jak byste ohodnotil stávající politickou situaci v Bělorusku?

Obecně řečeno, starší generace se nachází ve stále větší apatii. Většina lidí z opozice i mých známých je v rozpoložení, které novináři nazývají „vnitřní autocenzurou“. To znamená: „Toto udělat mohu a tohle ne. Sem jít můžu a támhle ne.“ Každý má tyto hranice nastaveny jinde, ale existují u všech a jsou velmi výrazné.

Na druhou stranu mám dobrý dojem z mladých lidí do 25 let. Možná že mladá generace nemá prakticky žádné politické postoje, nebo se u nich neobjevuje žádná touha bojovat. Každopádně se nebojí. Tím pádem jsou, podle mého mínění, v dobrém slova smyslu výrazně svobodnější. Dalším důvodem může být skutečnost, že se zatím pořádně nesetkali s fungováním státní struktury. Každopádně se nebojí deklarovat svoji solidaritu a podporu. Oni prostě vnímají svět jinak. Neví, že existují hranice strachu, že mají existovat.

Několikrát jste zopakoval, že se zatím aktivně nezapojíte do běloruské politiky. Je tomu skutečně tak, že se Ales Michalevič nevrátí do Běloruské politiky?

V Bělorusku je možné vše, proto absolutně nic nevylučuji. Z politiky jsem odešel v momentě, kdy jsem se ocitl v zahraničí, jelikož jsem sám říkal, že v emigraci nejde být politikem. I dnes se domnívám, že v zahraničí se lze spíše věnovat jiným aktivitám, než se snažit budit dojem vlivného politika.

Co se týče mého současného postavení: jsem pouze řadovým členem Běloruského národního frontu (BNF). Na posledním sněmu strany jsem vystoupil a vyjádřil svůj názor na kampaň proti rozmístění ruských vojenských základen. Zůstávám aktivním občanem, a kde přesně se nachází hranice mezi aktivním občanem a politikem, mi není zcela zřejmé.

Novináři se na mě často obrací, abych okomentoval to či ono, tudíž se aktivně podílím na veřejném politickém životě.

Co Vám dala emigrace?

Kromě některých „formalit“ jako byl doktorát a možnost podívat se na nejlepší evropské university, kde jsem měl možnost studovat i přednášet, jsem měl dále šanci pracovat v normálních soukromých firmách a sledovat, jak pracující profesionálové v odvětví exportu. Seznámil jsem se s fungováním tržní ekonomiky, k níž Bělorusko směřuje. Protože v některých ohledech se Bělorusko nachází v tržních podmínkách, ačkoliv současně náš systém funguje pod silnou regulací.

Podíval jsem se, jak toto vypadá v Polsku i České republice. Jde o znalosti a zkušenosti, které v Bělorusku nemůžeme získat, protože Bělorusko funguje podle naprosto odlišného sociálně-ekonomického modelu. Především z tohoto důvodu, začínali mnozí běloruští podnikatelé svoji kariéru v buď v Rusku, nebo na Západě. Bohužel se mi nepodařilo udělat pro Bělorusko mnoho, ale věřím, že to můžu změnit a vrátit se domů.

Několikrát jste se zmiňoval o úmyslu zabývat se otázkou lidských práv. Můžete již konkrétněji nastínit své plány v této oblasti?

Na těch plánech se nic nezměnilo. Moje sestra zaregistrovala a vede „Centrum podpory uprchlíků“. Jde o zařízení, jehož cílem je pomáhat lidem, kteří buď již v Bělorusku dostali status uprchlíka, nebo žádají o jeho přiznání. Jedná se především o politický azyl. Jsou to lidé ze zemí, kde je situace s lidskými právy ještě horší než v Bělorusku, například z Íránu nebo Afghánistánu. To je téma, které jako právník v oblasti lidských práv znám, takže myslím, že moje zkušenosti a vědomosti mohou být pro tyto lidi užitečné.

Protože, jestliže vás ve vaší rodné zemi skutečně pronásledují, pak se vám tichý a klidný život v Běloruské republice může zdát čímsi velmi přitažlivým. Samozřejmě k nám neproudí stovky tisíc Syřanů, přesto však u nás uprchlíky máme.

Sám konkrétně v organizaci odpovídám za informační a právní oblast. Spolupracuje s námi ještě několik právníků.

Jak dnes vypadají běloruské zákony týkající se uprchlíků? Například ve srovnání s Evropou, kde existuje několik stupňů azylu: dočasný, trvalý apod.?

Řekl bych, že celkem standardně. Bělorusko je členským státem OSN, působí zde zástupce vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Po této stránce je tedy vše v pořádku. Otázky ale vyvstávají, když se dostaneme k praktickému uplatňování zákonů. V České republice se například horečně jedná o výstavbě a provozu speciálních center pro uprchlíky, u nás ale nic takového není. V Bělorusku k tomuto účelu slouží zařízení pro dočasné zadržení, jež se nachází v ulici Okrestina v Minsku a které je známé především tím, že si tam příslušníci opozice, ale i obyčejní zločinci, odbývají své krátkodobé tresty. Sám vím, co to je pobývat v zařízení na ulici Okrestina, zažil jsem to na vlastní kůži. Jsou to nelidské podmínky. Úplně stačí strávit tam patnáct dní. Uprchlíci zde ale bývají i celý rok, někdy dokonce déle. Přitom se to týká nejen těch, kteří čekají na vyhoštění, ale i lidí, jimž později dovolí v Bělorusku zůstat. Po celou dobu čekání musí být v tomto zařízení. Bez advokáta. Bez tlumočníka. Bez možnosti komunikace. Nevědí, jakým způsobem funguje systém v zemi, v níž se ocitli. Nemají náležitou právní pomoc a pochopitelně nemají ani kontakty a peníze.

Kolik je v současné době v Bělorusku takových lidí?

Nejznámější je nyní tádžická opoziční aktivistka Šabnam Chudajdoevová, která je na žádost státních orgánů Tádžikistánu už několik měsíců ve vyšetřovací vazbě, ale podala v Bělorusku žádost o udělení politického azylu. Osobně pomáhám i v několika méně známých případech, tito klienti ale zatím nechtějí publicitu.

Vlastně jsem se začal touto problematikou zabývat ještě v Čechách, když se na mě obrátil jeden íránský občan, který měl problémy s Interpolem. Jako člověk, který byl sám na žádost běloruského státu Interpolem hledán, vím velmi dobře, jak to funguje.

A co si o tom všem myslí běloruská společnost? Nakolik je tento projekt důležitý a podporovaný obyčejnými občany?

Dobře si pamatuji, jak jsem musel v Čechách ukazovat své dokumenty s poznámkou „azyl“. Mnohokrát jsem viděl, jak se náhle změnily postoje lidí, když se dozvěděli, že jsem uprchlík. Protože podle jejich názoru je prostě každý uprchlík ekonomický emigrant, který přijel za snadným životem.

Proto je pro mne velmi důležité, aby společnost měla hluboké pochopení toho, co se děje. Že to ve skutečnosti mohou být lidé, kteří jsou pronásledováni. Jsou to lidé, kteří přes Bělorusko velmi často pouze projíždějí, ale my pro ně jsme, teď se opakuji, tichým, klidným přístavem. Tedy ve srovnání s tím, co by je čekalo doma.

Kromě toho je tu ještě jedna věc. Já jsem přesvědčen, že v podmínkách globalizace Bělorusko potřebuje různé etnické skupiny. A jejich skladba by měla být pestřejší než v bývalém Sovětském svazu, pro život země je to zdravé. Proto bych byl velmi rád, aby se Bělorusko stalo otevřenou zemí. Samozřejmě s přísnými migračními pravidly, ale zároveň zemí, která pomáhá těm, kdo pomoc skutečně potřebují a nacházejí se v nebezpečí.

Co se týká toho „Jak se k té otázce staví společnost“ – ne náhodou jsem začal příkladem České republiky. Společnost se vždy staví netolerantně. Sám však vím jedno: kdyby ve třicátých letech moje prababička neutekla s mojí babičkou z ukrajinské Makejevky do Běloruska, tak bych se jednoduše nenarodil. To, že jim tu dali první kousek chleba (přesněji trochu brambor), se tehdy pro mou rodinu stalo rozhodujícím.

Samozřejmě, k migrantům z Ukrajiny jsou Bělorusové absolutně tolerantní. K uprchlíkům z muslimských zemí se ovšem už tak vstřícně nechovají. Proto je třeba se společností pracovat, ukazovat našim lidem příklady a příběhy konkrétních uprchlíků.