Aktuálně 26.01.2015

Rozhovor s Pavlem Seviaryncem

V domě národních menšin v Praze byla 11.prosince 2014 českým čtenářům představena kniha běloruského politika a spisovatele Pavla Seviarynce „Miluji Bělorusko“, kterou do češtiny přeložila Světlana Vránová.

IMG_7882

Při té příležitosti jsme si o knize i běloruské politice povídali přímo s autorem Pavlem Seviaryncem.

– V běloruské politice není obvyklé, aby politici fušovali do psaní. A podobně jsou na tom i politici ve světě. Většina z nich píše pouze programové knihy, které potom tvoří základ jejich dalších aktivit, anebo pak na sklonku kariéry píší své memoáry. Jak byste Vy sám charakterizoval žánr svého díla? Je to publicistika nebo Vaše politická platforma?

– V zásadě, literárně řečeno, jde o esej. Ale Maria Martysevič (běloruská básnířka a překladatelka) jednou řekla, že jde o týdenní „kázání“, protože mé texty byly v té době publikovány v „Naší Nivě“ pod nazváním „Dopisy z lesa“ nebo „Běloruská hloubka“. Nyní je vše sebráno v encyklopedii „Miluji Bělorusko“.

Jde o dílo na pomezí literatury a víry. To je krédo, které chci zformulovat i pro náš národ a naši zemi. Možná je to řečeno až moc ostře, ale nyní je situace v Bělorusku tak složitá, že je třeba křičet, musíme zvyšovat hlas a mluvit ve „velkém stylu“, protože Bělorusko se ztratilo. Bělorusko zapadlo do močálů. Bělorusko je proto nyní třeba zachránit, což může udělat pouze Bůh, pokud mu dovolíme vstoupit do srdce Běloruska a do srdce každého Bělorusa.

– Události na Ukrajině vdechly nový život do takových zajímavých fenoménů jako je ruskojazyčný běloruský nacionalizmus. O běloruštině se jeho představitelé vyjadřují s úctou a považují za nezbytné, aby ji znal každý uvědomělý občan. Pravdou však je, že to říkají v ruštině. Má to logiku a smysl? Co myslíte?

– Odpovím Vám příběhem o tom, jak jsem začal bělorusky mluvit já. Do svých osmnácti let jsem mluvil výhradně rusky. Po přijetí na univerzitu jsem v prvním ročníku jednou pomáhal kamarádce dovézt zavazadla na nádraží. Cestou jsme si povídali a já jsem celou dobu mluvil o Bělorusku, o patriotizmu atd. A najednou mi ta dívka skočila do řeči a řekla: „Pašo, když jsi takový patriot, tak proč nemluvíš bělorusky?“ Já jsem nejprve jen otevřel pusu a pak jsem jí odpověděl: „Vždyť vše okolo je v ruštině. Jde o rozvinutý jazyk – používal ho Puškin, Dostojevskij atd.“ Ale jak jsem tu pusu otevřel, tak jsem ji zase zavřel. Zamyslel jsem se. Vlastně proč by ne? Řekl jsem jí tedy: „Anno, od zítřka budu mluvit bělorusky.“ V podstatně to ze mne jen tak bezmyšlenkovitě vypadlo. Ale její reakce určila další běh událostí. Samozřejmě hned zapochybovala, což se mne dotklo. Tak jsem si řekl, že to, k čemu jsem se zavázal, také dodržím. No a od následujícího dne, bylo to 20. listopadu 1994, jsem začal mluvit bělorusky.

Jednou určitě podobně přijde čas i pro ruskojazyčné běloruské nacionalisty, kteří si v současné době pro komunikaci neumí nic jiného než ruštinu představit. I oni pochopí, že běloruština je v tomto ohledu mnohem efektivnější. Dokonce i v případě, že se nebudou zaměřovat na morální a náboženské aspekty, tak si to uvědomí skrze „technologie“. Bůh dal totiž Bělorusům běloruštinu a běloruský patriotizmus, který můžeme nazvat také běloruským osvíceným nacionalizmem projevujícím se skrze „běloruskost“ -prostřednictvím běloruského jazyka.

– Dnes proběhla prezentace českého překladu vaší knihy. Ale není „Miluji Bělorusko“ spíše „produkt“ použitelný pouze v Bělorusku? Proč by si měli Češi přečíst tuto knihu? Čím pro ně může být zajímavá?

– Když jsem knihu psal, tak jsem se těmito věcmi nezabýval. K překladu do češtiny by nedošlo, pokud by Světlana Vránová, která ji mimochodem naprosto úžasně přeložila, nevložila do překladu tolik práce – možná dokonce více, než já sám do napsání knihy. A pokud se podobné věci dějí, tak je to důležité, protože Bůh chce pravděpodobně Čechům skrze Bělorusko něco sdělit. Jak jsem zmínil během prezentace, František Skaryna vytiskl svou „Bibli“ v Praze v tiskárně Pavla Severina. O tom jsem se dozvěděl teprve před několika lety. Tato souznění a signály jsem si intuitivně vyložil jako znamení.

V knize se Češi pravděpodobně poznají – jako národ, který ztratil svůj jazyk, byl poněmčen a latinizován. Také mnoho ruskojazyčných Bělorusů, kteří přijeli do České republiky, se při čtení této knihy mohou zdokonalit v češtině a současně se více ponořit do Běloruska. Protože to, o čem se tam píše, je jim blízké a známé. Může to být tedy i učebnice. Stručně řečeno, jde o takový most, který před pěti sty lety postavil Skaryna a nyní po půli tisíciletí je na něm živo.

– Poslední otázka se bude ještě týkat politiky. Blíží se rok 2015, rok dalších prezidentských voleb v Bělorusku. Zatím vše nasvědčuje tomu, že se budou opakovat předchozí scénáře. Zkuste nicméně odpovědět na následující otázku: Jakým by rok 2015 měl být a jakým bude v očích Pavla Seviarynce?

– Bělorusku bude v roce 2015 velmi těžko. To můžeme jednoznačně říci již nyní na základě událostí, které se dějí okolo Běloruska – na Ukrajině, v Rusku, a také na základě toho, co se děje v samotném Bělorusku. Mám na mysli běloruský národ a běloruskou opozici. Bohužel příjemných věcí se děje jen málo.

Bělorusové by měli přemýšlet o tom, jak sami sebe zorganizují, protože současná běloruská opozice moc nadějí neskýtá. A Bělorusové budou proto nuceni vzít vše do vlastních rukou. V ideálním případě by mělo vše proběhnout následovně: opozice na sebe v osudový moment přebere zodpovědnost a vybere si jediného kandidáta. A tento představitel si stanoví podmínky pro svou účast ve volbách – v případě jejich nedodržení odstoupí, nebo vyhlásí bojkot či národní stávku. Jinými slovy bude vystupovat jako jediný hlas Běloruska směrem k národu, k režimu i k Západu. Tento jediný hlas ale dosud neexistuje. Kolem nás se ozývá jen směs nevybíravého šepotu: „Jsme pro bojkot, jsme pro sankce, jsme pro dialog.“ V tom se nevyznají sami aktivisté, natož pak běloruský národ. Ten to navíc ani nebude chtít poslouchat. A Západ už nyní ignoruje běloruskou opozici a přijíždí přímo za Lukašenkem. K tomu se přidává situace na Ukrajině a slabost běloruské opozice, která si ani není schopna zvolit jednoho zástupce. To vede k situaci, kdy běloruská opozice odchází ze scény. Ale místo po ní by nemělo zůstat prázdné. Měl by ho vyplnit běloruský národ. Proto je do roku 2015 potřeba sebe-organizace a opět sebe-organizace.