O Bělorusku
Svoboda ve světě – Bělorusko (Freedom House)
O Bělorusku
Úterý, 09 Březen 2010 18:46

Český text je proti původnímu článku krácen.
Původní text v angličtině je k nalezení zde.
 

Svoboda ve světě – Bělorusko

Hlavní město: Minsk


Počet obyvatel: 9 662 000

Hodnocení politických práv: 7 *

Hodnocení občanských svobod: 6 *

Status: Nesvoboda


Přehled
 
Navzdory podnětům Evropské unie k zavedení reforem měl i v roce 2009 prezident Alexandr Lukašenko politickou a hospodářskou sféru pevně pod kontrolou. I nadále využíval policejního násilí a jiných forem pronásledování politické opozice a bránil nezávislým médiím v přinášení zpráv o demonstracích systematickým zastrašováním. Poté, co byli v roce 2008 propuštěni všichni političtí vězni, režim o rok později za mříže posadil aktivisty nové. Země neučinila žádný významný pokrok v reformě svého volebního systému a všeobecné naděje na zlepšení politické situace se nenaplnily.

Bělorusko vyhlásilo nezávislost v roce 1991 a ukončilo tak po staletí trvající vládu Polska, Ruska a Sovětského svazu. Prvním postsovětským prezidentem se stal Alexandr Lukašenko, jenž usiloval o znovusjednocení s Ruskem a podřídil vládu, zákonodárství a soudy vlastní kontrole. Široce kritizované referendum z roku 1996 schválilo změny v ústavě, jež Lukašenkovi prodloužily funkční období až do roku 2001 a rozšířily jeho prezidentské pravomoci.
V říjnu 2000 se v Bělorusku konaly jednoznačně velmi zmanipulované volby do dolní sněmovny parlamentu. Státní sdělovací prostředky o volební kampani přinášely jen kusé a většinou zaujaté zprávy a přibližně polovině opozičních kandidátů byla zamítnuta registrace. Po bojkotu sedmi opozičních stran byli nakonec zvoleni jen tři opoziční kandidáti.
Lukašenko byl znovu zvolen v září 2001. Ve stejnou dobu čelil obvinění, že řídil komando smrti, které mělo umlčovat prezidentovy oponenty. V letech 1999 a 2000 totiž zmizeli beze stopy tři politici a jeden novinář, kteří vystupovali vůči režimu kriticky.
V říjnu 2004 nebyl ve volbách do Národního shromáždění podle oficiálních výsledků zvolen ani jeden opoziční kandidát. V referendu pak voliči údajně schválili vládní návrh umožňující Lukašenkovi kandidovat v roce 2006 i na třetí volební období. Stejně tak jako v případě předchozích voleb, pozorovací mise Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) prohlásila, že parlamentní volby se „podstatně rozcházely“ se závazky, které Bělorusko přijalo. Po oranžové revoluci na Ukrajině, ve které protestující pomohli zvrátit zfalšované výsledky voleb, provedl Lukašenko čistky v řadách policie a posílil její pravomoci, které nyní například povolují volné užití střelných zbraní vůči protestujícím na základě příkazu prezidenta.
O prezidentských volbách z 19. března 2006, v nichž byl Lukašenko zvolen i na třetí volební období, OBSE prohlásila, že nebyly demokratické. Podle tvrzení opozice, proti které vláda provedla velmi tvrdé zákroky, nebylo možné, aby Lukašenko získal oficiálně udávaných 83 procent hlasů. Tyto volby také vyvolaly největší veřejný protest za celé Lukašenkovo funkční období – protestu uzavření volebních místností zúčastnilo mezi 10 a 15 tisíci demonstrantů. 25. března byla zatčeno 500-1000 lidí, včetně opozičního prezidentského kandidáta Alexandra Kazulina, který byl odsouzen na 5,5 roku vězení. Po následující vlně zatýkání opoziční aktivita značně opadla.
Ve snaze o zlepšení svého mezinárodního postavení Lukašenko před 18. srpnem 2008 propustil všechny vězně, které Evropská unie a Spojené státy americké považovaly za vězně politické. Evropská unie navzdory vládním zákrokům proti opozičním kandidátům v zářijových parlamentních volbách (2008) projevila silný zájem o zlepšení vzájemných vztahů s Běloruskem a Lukašenkovi bylo po 13 letech zákazu vjezdu povoleno navštívit EU – navštívil Itálii a Litvu. Bělorusko se rovněž zapojilo do programu Východního partnerství EU. Lukašenko však mezitím zahájil novou vlnu zákroků a procesů s opozicí, jejíž aktivisty označil za „nepřátele běloruského národa“. V únoru 2009 režim zatkl nové politické vězně a dále rozháněl násilnými prostředky demonstrace a bránil médií podávat o těchto událostech zprávy.
 
Politická práva a občanské svobody

Bělorusko není volební demokracií a každé volby v poslední době provázely závažné a rozsáhlé nesrovnalosti. Národní shromáždění Běloruské republiky se skládá ze dvou sněmoven. Do Dolní sněmovny je všelidovým hlasováním voleno 110 poslanců na čtyři roky. Horní sněmovna sestává z 64 členů – 56 jich volí krajské rady a 8 jich jmenuje prezident na čtyři roky. Ústava svěřuje většinu moci prezidentovi a ustanovením o nadřazenosti prezidentských výnosů nad zákony mu dává kontrolu nad vládou, soudy a legislativou. Národní shromáždění slouží převážně jako orgán poslušně schvalující vše, co mu je předloženo. Prezident je volen na pět let bez omezení počtu funkčních období.
Úloha politických stran v politickém procesu je kvůli silnému postavení prezidenta zanedbatelná a opoziční strany nemají v Národním shromáždění žádné zastoupení a pro-prezidentské politické strany mají jen velmi povrchní roli. Mladí příslušníci opozice také prohlašují, že musejí rukovat na vojnu jen kvůli svým politickým názorům. Nový zákon z roku 2009 stanovuje, že vojáci nesmějí být v žádné politické straně a mladí aktivisté se tedy musejí vzdát svého přesvědčení. Ačkoli změny ve volebním zákoně umožňují provádět efektivnější předvolební kampaň, sčítání hlasů stále není průhledné.
Korupce kvete díky dominanci státu v ekonomice a kvůli obecné netransparentnosti a nedostatku odpovědnosti vůči voličům ve vládě. V hodnocení „indexu vnímání korupce“ organizace Transparency International za rok 2009 obsadilo Bělorusko 139. místo ze 180 zemí.
Režim prezidenta Alexandra Lukašenka systematicky omezuje svobodu tisku. Běžnou praxí je pronásledování a cenzura nezávislých médií, včetně používání fyzického násilí a zákazu novinářské činnosti. Běloruská státní televize je zcela pod kontrolou státu a nedává prostor alternativním či opozičním pohledům. Státní monopol distribuce a prodeje novin výrazně omezuje možnost distribuce nezávislého, soukromého tisku. Koncem roku 2009 byla několika nezávislým novinám odňata registrace. V souladu se zákonem bude Rada ministrů také vykonávat kontrolu nad internetovými médii. Ačkoliv v roce 2009 vláda ještě omezení internetu nezavedla, je v zásadě jediným poskytovatelem internetu v zemi a nic jí v tom nebrání.
I když ústava zaručuje rovnost náboženských vyznání, je náboženský život stále více omezován. Vláda může cenzurovat náboženské tiskoviny a zavádí přísná omezení činnosti náboženských skupin, které působí v Bělorusku méně než 20 let. Díky dohodě s vládou se poněkud privilegovanému postavení těší Běloruská pravoslavná církev, úřady však údajně diskriminují protestantské duchovenstvo a jsou přehlíženy projevy antisemitismu.
Akademická svoboda je vystavena intenzivnímu ideologickému tlaku ze strany státu a instituce, které mají liberální učební osnovy nebo podporují národní, běloruskou identitu, čelí represím a likvidaci. Studenti a profesoři mohou být za účast na opozičních protestních akcích okamžitě vyloučeni, může jim také být odebrán titul. Výjimkou není ani odposlouchávání hovorů ze strany státních tajných služeb.
Svoboda sdružování je velmi omezena. V letech 2003 až 2005 bylo více než sto nejaktivnějších nevládních organizací nuceno ukončit svou činnost. Byla zavedena trestní odpovědnost za účast v nezaregistrované nebo zrušené politické straně. V důsledku toho čelí většina lidskoprávních aktivistů v zemi hrozbě vězení na dobu od šesti měsíců do dvou let. Od roku 2005 je také zakázáno poskytovat zahraniční pomoc nevládním organizacím, stranám a jednotlivcům. Mírné uvolnění nicméně nastalo koncem roku 2008, kdy vláda zaregistrovala nevládní organizaci Hnutí Za svobodu vedenou bývalým prezidentským kandidátem Aliaksandrem Milinkievičem. Nezávislé odbory čelí obtěžování ze strany státních orgánů a vedoucí představitelé nezávislých odborů jsou často propoušteni z práce a pronásledování za pokojné protesty. Více než 90% dělníků pracuje v Bělorusku na základě pracovní smlouvy na dobu určitou (často na 1 rok), a na základě pokynu vládních orgánů tedy mohou být bez udání důvodu po vypršení smlouvy zbaveni zaměstnání.
Etničtí Poláci a Romové jsou často vystaveni diskriminaci. Mezi platy mužů a žen jsou nápadné rozdíly a ve vysokých vládních pozicích je žen jen velmi málo. V důsledku extrémní chudoby se mnohé ženy stávají oběťmi mezinárodního obchodu s lidmi.

* Země se hodnotí na stupnici od 1 do 7, kdy 1 je nejvyšší úroveň svobody a 7 nejnižší. Zde najdete podrobné vysvětlení metodologie průzkumu Svoboda ve světě (v angličtině).