Bělorusko – události, výzvy a otázky roku 2015

Obrat na Západ – iluze nebo realita?

Na diplomatickém poli Minsk v tomto roce dosáhl téměř naprostého maxima možného. Dokázal prosadit svůj status coby moderátora situace na Ukrajině, na což navázal zvýšeným diplomatickým úsilím na všech úrovních.

Do Běloruska se vrátil švédský velvyslanec. USA zmírnily sankce vůči běloruským firmám a naznačily možnost budoucího zlepšování vzájemných vztahů. Minsk byl často hostitelem delegací z EU i zemí Visegrádské čtyřky. Ministr zahraničních věcí Makej a jeho zástupkyně Kupčina objížděli téměř všechna evropská hlavní města: od sousedního Vilniusu a Rigy až po Lublaň. Výsledkem toho všeho bylo, že ještě před prezidentskými volbami se začalo potichu mluvit o zmírnění evropských sankcí vůči běloruskému režimu. To se stalo prakticky vzápětí po sečtení volebních hlasů, aniž by při tom kdokoliv bral ohledy na kritické hlasy a zprávy volebních pozorovatelů.

Je otázka, co bylo pro Lukašenka těžší rozhodnutí. Na jednu stranu přišlo na řadu již tradiční propouštění politických vězňů. Již od počátku roku byl znát zvýšený tlak na propuštění politických vězňů a s blížícími se volbami se tento tlak ještě více stupňoval. To vše probíhalo ve stejné době, kdy se zároveň stupňovalo běloruské diplomatické úsilí na Západě. Evropa se podle všeho smířila s Lukašenkem u moci a zkoncentrovala se na to, přetáhnout ho na Západ a to ještě za jeho vlastních podmínek. Nicméně několik týdnů před prezidentskými volbami byli všichni političtí vězni opravdu propuštěni na svobodu.

Na straně druhé, Rusko přichystalo Bělorusku takovou menší zkoušku důvěry, když jednostranně oznámilo svůj plán na výstavbu letecké základny v Bělorusku. Jak běloruské Ministerstvo obrany, tak sám Lukašenko, se těmto plánům po několik měsíců velmi důrazně bránili. Způsob jakým se Rusko otevřeně zamíchalo do války proti Islámskému státu, ještě více Minsk podpořil v jeho rozhodnutí držet se nezávislé politiky. Nicméně, zatím je velmi obtížné hovořit o nějakém řešení, když k němu ještě nebyl Lukašenko donucen. On sám totiž již v minulosti několikrát hovořil o tom, že by souhlasil s tím, aby na běloruském území byla rozmístěna ruská letadla, ovšem s běloruskými piloty. Nicméně, vzhledem k tomu, že většina důstojnického sboru běloruské armády je naladěna výrazně prorusky, lze toto jen stěží nazvat přijatelným kompromisem.

V kontrastu se zahraničněpolitickými úspěchy země však situace na trhu práce nevypadá vůbec dobře. Podle oficiálních údajů nezaměstnanost v zemi představuje 1% obyvatel, tj. v absolutních číslech 42 000 obyvatel, kteří jsou v daném okamžiku na seznamu žadatelů o práci. K tomu však existuje pro Bělorusko klasická praxe tzv. skryté nezaměstnanosti ve formě částečné zaměstnanosti, kdy zaměstnavatelé nemají práci pro své zaměstnance, ale propustit je nemohou, a tak organizují práci ve svých firmách jen na několik málo dní v týdnu. Množství lidí, kteří jsou nuceni takto pracovat, se za prvních 9 měsíců letošního roku pohybovalo okolo 182 000 obyvatel. Jestliže se k tomu připočtou ještě nezaregistrovaní nezaměstnaní, na které vláda uvalila daň za příživnictví, celkové počty ještě výrazně vzrostou.

Pracovní podmínky však neznepokojují jen Bělorusy. Poprvé v běloruské historii se v zemi konala stávka turkmenských dělníků a protestní pochod čínských dělníků na Minsk dokázalo dostat pod kontrolu až čínské velvyslanectví.

Hrubý domácí produkt se zmenšil o 3,9% ve srovnání s loňským rokem. Celkový státní dluh se zvýšil o 50%. Avšak ani takováto situace nezabránila Bělorusku oznámit svůj úmysl denominovat měnu a poprvé zavést vlastní mince.

V průběhu roku se téma potřeby reforem ozývalo z úst vládních představitelů častěji než z úst představitelů opozice. Významně se o to zasloužili zejména zástupce ředitele prezidentské kanceláře Nikolaj Snopkov a prezidentův spolupracovník Kirill Rudyj. Nicméně tato reformátorská lobby se střetla s rozhodným veřejným odporem a Lukašenko tak žádné další plány reforem doposud nepředstavil.

Poprvé za posledních 20 let Lukašenko neudělal prakticky žádné změny v sestavě vlády. Vyměnil pouze jediného ministra. I díky tomu již byla tato vláda překřtěna na vládu stagnace. Je však pravda, že některá velmi nepopulární řešení se již začínají přijímat. Společnost je již pomalu připravována na zvýšení důchodového věku a zároveň se budou krátit volna při péči o děti. Zároveň bylo oznámeno zdanění peněz na bankovních účtech.

Významný úspěch zaznamenalo běloruské Ministerstvo školství. V květnu bylo Bělorusko na poslední pokus, ve zrychleném procesu a bez ohledu na řadu protestů přijato do Boloňského procesu. Nový ministr školství Michail Žuravkov, zdá se, společnost okouzlil svými úvahami o evropské cestě pro běloruské univerzity. Nicméně na konci podzimu prošla svým prvním „boloňským testem“, ve smyslu akademických svobod, nejvýznamnější univerzita v zemi – Běloruská státní univerzita (БГУ). Univerzita se totiž rozhodla zpoplatnit všechny následující zkouškové pokusy, kromě prvního. Avšak již první sběr podpisů studentů nespokojených s tímto rozhodnutím vyvolal rozhodný odpor rektorátu. Po následné demonstraci studentů, se ministr Žuravkov vyjádřil v tom smyslu, že s takovými studenty se musejí rektoráty jednotlivých univerzit vypořádat agresivněji. Rozhodnutí o zpoplatnění zkouškových pokusů tak nadále zůstává v platnosti.

Mimořádně náročný byl letošní rok pro běloruskou demokratickou opozici. Poprvé v prezidentských volbách nekandidoval nikdo z výrazně známých osobností opozice. Aleksandr Milinkievič i Vladimir Nekljajev účast odmítli. Mikola Statkevič byl za mřížemi. A uznávaní lídři politických stran jako jsou Anatolij Lebeďko nebo Sergej Kaljakin nesesbírali dostatečné množství podpisů pod svou kandidaturu. Zdálo se, že jediná „bojeschopná“ část běloruské opozice, koalice „Národní referendum“, plně podpoří kandidaturu Taťány Korotkevič. Nicméně, v den voleb sice Korotkevič zůstala jediným demokratickým kandidátem, za to však bez podpory koalice.

Po volbách pak došlo k poměrně velké reorganizaci uvnitř demokratických sil. Taťána Korotkevič, vůdkyně hnutí „Govori pravdu“ zatím nemá spojence, kromě vlastního hnutí.

Mikola Statkevič a Vladimir Nekljajev sice organizují pravidelné veřejné akce, ale ani oni nemají žádnou širokou základnu podporovatelů.

Tři organizace – křesťanští demokraté, Sjednocená občanská strana (OGP) a hnutí „Za svobodu“ – založily novou, pravostředovou koalici.

Snaha opozice vrátit se do vyjednávací pozice ve vztazích Evropa – Bělorusko zatím skončil neúspěchem. Představitelé EU odmítli být prostředníky ve vyjednávání mezi opozicí a státními strukturami a poslední kontakty mezi opozicí a Bruselem je možné pozorovat již jen u Evropské národní strany.

Jednoznačně nejvýznamnější událostí roku, i přes nejnovější znovuzvolení Lukašenka prezidentem, byla Nobelova cena za literaturu pro Světlanu Alexejevič. Nelze však říci, že by Bělorusové tuto zprávu přijali s jednoznačným nadšením. Ještě měsíc poté, co získala Nobelovu cenu, byla nucena, třebaže velmi neochotně, přesvědčovat své krajany o tom, že je běloruskou spisovatelkou, třebaže ruskojazyčnou. V každém případě je možné s jistotou říci, že se v Bělorusku objevila obecně uznávaná morální autorita, se kterou nyní musejí počítat všichni.